Od roku 1952 bydlím na Pankráci. V přízemí, bohužel, ale já už si za ta léta zvykl. Po roce 1989 nám naše lidově-bytově-družstevní byty předali do soukromého vlastnictví. Zahradu, která je za domem, nám družstvo darovalo, když jsme předtím slavnostně podepsali darovací smlouvu u advokáta a poté o něco méně slavnostně zaplatili darovací daň. Zahrada mě však moc nezajímá – tím směrem okna nemám. Mám je na druhou stranu, do ulice, kde jsou neoplocené předzahrádky. Možná jsme na ně také podepisovali nějakou smlouvu – už se nepamatuji, musel bych se hrabat ve starých a zaprášených papírech.
      V sobotu přijeli dva chlapi v dodávce a začali všechnu zeleň před mými okny pustošit, ničit, srovnávat se zemí. Celý den se ozývala motorová pila – asi Husqvarna. Byla hodně slyšet a bohužel i dost cítit – inu dvoutakt. Jako nějakej starej Fichtl nebo čoudící Trabant.
      Doposud jsem měl volný pohled z okna jen na podzim a v zimě, když z těch stromů před okny konečně opadalo veškeré listoví. Nyní už nemůžu říkat, že se ani lísteček nepohne, protože veškeré lístečky zmizely. Bohužel i s větvemi. Mám volný pohled pořád, ale taky je zvenku vidět ke mně. Díky husté zeleni jsem si totiž nikdy nezvykl zatahovat žaluzie.
      Zahradníci naštěstí mé stromy neporazili úplně, jen je tak prořezali, že z nich téměř nic nezůstalo. Namísto původních opelichaných keříků vysázeli nové, mladší a sebevědomější. To vše ohradili formálním plůtkem, který lze snadno překročit.